Konečně po letech vychází více než padesát let staré nahrávky orchestru Emila Ludvíka. Emil Ludvík ve čtyřicátých letech patřil se svým orchestrem k tomu nejprogresivnějšímu, co se v českém jazzu odehrávalo. Jako první začínají používat improvizaci, což jim přineslo vlnu kritiky. Časopis kinorevue o něm v roce 1940 napsal:
... jazzový koncert Emila Ludvíka byl dokonalým šílenstvím rytmu, neuznávajícím ničeho jiného, rytmu v němž se utápí vše ostatní. ... Může se proto stát, že to bude právě ten revolucionářský Ludvík, který u nás bude zatěžovat jazz překonanou tradicí a zdržovat jeho vývoj. ...
Nakonec byl tento orchestr velkým přínosem, vždyť z jeho členů později vzešel Rytmus42 (Hammer, Vrba, Hořčík).
Kousek víc o Emilovi Ludvíkovi lze nalézt v Českém hudebním slovníku osob. Po válce pracoval v kanceláři Edvarda Beneše, což se mu stalo osudným. Později se věnoval spíše filmové hudbě. Je jedním z prvních signatářů Charty77 a nositelem řádu T. G. Masaryka.
A ještě jednu zajímavost na závěr, na tomto CD je hned trojice písní, kterou má i Karel Plíhal na CD nebe počká, a to 'Some of these days', 'Sweet Sue' a 'Carry me back'. Je to velmi zajímavé slyšet v dobových nahrávkách, kdy to Kainar textoval. Mimochodem nevíte někdo kdo je na té fotce na obalu CD nebe počká?.
P.S.: Názor pana Dorůžky na CD je na serveru muzikus.
poslat komentář
Názory pana Dorůžky...