Když na mě příde splín, pustím Billa Evanse nebo Brada Mehldaua (či jak se to skloňuje). Sedím a poslouchám, a říkam si jak je to fajn, když to někdo umí. Oba jsou pianisté, hrající takový 'melancholický' jazz, který se nesnaží oslnit technickou dokonalostí, ale má duši. První je ročník 1929 a druhý 1970, ale vlastně na tom nezálež.
poslat komentář
Re: Brad Mehldau